Se zlatem mohlo svou cenou soupeřit jen sklo. Pro jeho vzácnost, krásu a unikátní vlastnosti se z něj zpočátku vyráběly pouze šperky a ozdoby.
Sklo vyráběli už naši předkové před více než 5 tisíci lety před naším letopočtem. Oblibu v něm nacházeli už starověcí Egypťané či Římané, kteří ho po staletí vyráběly ručně.
Pravděpodobně nejstarší doložené výrobky ze skla pocházejí před 3 tisíce let před naším letopočtem z Mezopotámie a jedná se o korálky a destičky zřejmě používané jako amulety a šperky.
Důležitým mezníkem ve vývoji sklářské výroby byl vynález sklářské píšťaly v 1. století před n.l. a má svůj původ ve Fénicii. Ručními postupy však bylo možné vyrobit jen malé množství skla a menší okenní tabule, které se téměř výhradně používali jako vitráže v kostelech.
Poptávka po skle vzrostl v 17. století n.l. kdy stavitelé začali uzavírat otvory budov hlavně na zámcích a honosných měšťanských domech pomocí skla. Francouzští skláři jako první vynalezli postup válcování skla čímž bylo možné vyrobit skleněné tabule o rozměrech 1,20 x 2 metry, což bylo do té doby považováno za nemožné.
Do průmyslové výroby ale sklo proniklo až 20. století, kdy se ve velkém začaly vyrábět skleněné tabule o velikosti 12 × 2,5 metru s pomocí takzvané Lubbersovej a Fourcaultovej metody. Ty později nahradily novější metody, které však stále měli společného jmenovatele - vysoké náklady a časovou náročnost. Vyrobeno skleněné tabule bylo totiž nutné na obou stranách zbrousit a vyleštit tak, aby se docílilo opticky dokonalé zrcadlová skla bez deformací.
